IJS MODEL osobní stránky modeláře a sportovce

Článek v týdeníku Respekt "Čekání na transplantaci",

vydané dne 3.9.2012, redaktorem Adamem Šůrou,

ve kterém jsem na str.27,

také přispěl svou "troškou do mlýna" na dané téma.

 
Transplantace orgánů se stávají stále běžnější součástí našeho života. Jak vypadá čekání na nový život?

Lubomír Vít je sice papírově už dávno senior, ale jeho tempo tomu rozhodně neodpovídá. Právě probděl celou noc na montáži v Bratislavě, pak jel stovky kilometrů domů do Hradce Králové, vyřídil maily a večer vyrazil s vnukem do skateparku. Svou firmu na dovoz o montáže gumových železničních přejezdů postupně předává synovi, ale práce se jen tak vzdát nehodlá. „Kladivo už ve svém věku do ruky neberu, ale práce mě mobilizuje. A hlavně baví,“ říká rozhodně muž, který za dva roky oslaví osmdesátku. A vzpomíná na dobu, kdy ho nebavilo vůbec nic, trávil celé dny napojen na přístroje a s jeho životem to šlo z kopce. Změna přišla až před třemi, lety: tehdy se konečně dočkal a dostal novou ledvinu. Na transplantaci orgánů – ať už jsou to ledviny, plíce nebo srdce – čeká v současném Česku okolo tisíce žadatelů (jen za posledních šest let provedli lékaři čtyři tisíce transplantací). Úspěšnost náročných operací stoupá a dnes se pohybuje okolo devadesáti procent. Česko patří v transplantacích na evropskou špičku, ale přesto je tady -  stejně jako všude jinde na světě – víc žadatelů než volných orgánů. A lékaři i právníci si lámou hlavu, jak do systému transplantací vnést co největší spravedlnost.

Pro mě není pozdě

Nemoc pana Víta dostihla, když mu bylo sedmdesát dva let. Tehdy mu ledvina mu začala selhávat natolik, že musel začít pravidelně docházet do nemocnice na dialýzu. Třikrát týdně mu během pěti hodin stroje odstraňovaly jedovaté látky z těla. Závislost na přístrojích ale nebyla to nejhorší. Jak potvrdí každý pacient s nefunkčními ledvinami, jakžtakž dobře se cítí jenom na přístrojích. Hned po odpojení začnou tělo zaplavovat jedovaté látky způsobující tělesnou i duševní únavu. K tomu se váže permanentní žízeň (pacient smí vypít jen minimum tekutin) a drastické omezení jídelníčku. „To nebyl život, ale postupné umírání,“ vzpomíná pan Vít. Rozhodl se ale, že se se svým osudem popere a po několikaměsíčním snažení se mu podařilo přesvědčit lékaře, aby ho i přes vysoký věk zařadili na listinu čekatelů na transplantaci. Za dalších několik měsíců se našel vhodný dárce a proběhla operace, ze které měli lékaři docela strach. Žádný člověk nad sedmdesát let do té doby transplantaci v Česku neprodělal a lékaři nevěděli, jestli extrémně náročný zákrok Vítovo tělo vůbec vydrží. Dopadlo to výborně a kromě pacientovy vitality je ve hře i fakt, že medicína dnes překračuje hranice možného. Díky rostoucí zkušenosti operatérů i stále dokonalejší lékařské technice si může dovolit zákroky, které by byly před dvaceti lety nemyslitelné. Dokazuje to i aktuální příklad profesionálního hasiče Jakuba Halíka kterému lékaři z pražského IKEMu jako prvnímu člověku na světě úspěšně vyřízli z těla srdce a místo něj voperovali dvojici čerpadel. Odpovídající živý orgán totiž nebyl zrovna k dispozici a pacient by s vlastním kolabujícím srdcem neměl šanci přežít. Prodloužili mu tím život a umožnili čekat na transplantaci živého orgánu.
Což automaticky neznamená vítězství. Rozhodnutí, komu transplantaci umožnit přitom záleží na desítkách kritérií – od těch objektivně měřitelných až po psychologická, jako je třeba motivace pacienta a jeho rodinné zázemí. A otázkou dne je, jak vnést do celého systému pokud možno co nejvíce spravedlnosti.
 
Cynicky řečeno byl Lubomír Vít se svou chorobou i věkem na odpis. Ne že by někde v Česku existovalo nařízení, že lidé v důchodovém věku nemají podstupovat transplantace, ale lékaři vždy potichu upřednostňovali ve všech směrech perspektivnější mladší ročníky. Lubomír Vít tohle pravidlo prolomil svou vytrvalostí. Na pravidelné dialýzy si sebou bral do hradecké nemocnice notebook. Kromě vyřizování pracovní agendy na něm postupně začal sepisovat žádost o transplantaci. Vysvětloval v ní, že i přes svůj věk i chorobu vede firmu, má podporu rodiny, jinak dobrý zdravotní stav a opravdu touží dostat „novou šanci“. „Dal jsem si na tom textu hodně záležet, dával ho číst manželce a potom ho opakovaně ladil. Věděl jsem, že musím zaujmout.“ Nakonec předal své dílo hradeckým lékařům. A tým začal postupně brát vysoce motivovaného „důchodce“ vážně.
Právě motivaci pacientů a jejich blízkých se v současné medicíně při rozhodování o transplantacích přikládá čím dál větší váha. Běžně už se například přistupuje k transplantacím u těžce mentálně a tělesně postižených dětí. Pokud je takové dítě obklopené pečující rodinou, má podle lékařské etiky smysl o transplantaci uvažovat, i když cynická logika dříve velela k opaku. Lubomír Vít tak svým odhodláním – mezi českými seniory výjimečným – prolomil pravidla z jiné strany dnes je lékaři dáván za příklad toho, že ani v pozdním věku není na transplantaci pozdě. Kvalita života nemocného i jeho rodiny se totiž po úspěšné transplantaci prudce zvýší. „Můžu žít úplně normálně. Oproti dřívějšku je to fantastický pocit,“ říká Vít, kterému lékaři voperovali novou ledviny přesně v den, kdy měl narozeniny. Zdravotnický systém navíc vyjde transplantovaný pacient výrazně levněji. Člověk s nemocnými ledvinami pravidelně docházející na dialýzu stojí zdravotní pojišťovny ročně milion a půl korun. Samotná transplantace stojí podle okolností okolo dvou set tisíc a následné pravidelné pobírání léků jde jen do deseti tisíc ročně.

Snažte se

Při převisu zájemců o transplantace jsou lékaři každopádně v pokušení, aby dávali přednost svým známým nebo lidem ochotným uplácet. V Německu se teď třeba řeší aktuální skandál, kdy bývalý vrchní lékař univerzitní nemocnice v Göttingenu podle obvinění policie falšoval záznamy pacientů, aby jim pomohl uspíšit provedení transplantace. Podle vyšetřovatelů se tak stalo nejméně pětadvacetkrát a minimálně jednou tak lékař měl učinit za úplatek. Podobně Českem před deseti lety otřásla transplantační aféra v Ostravě: tamní nemocnice nebyla schopná kvůli nekvalitní dokumentaci doložit, co se dělo s odebranými orgány (obchodování s nimi ale vyšetřovatelé neprokázali).
Tehdy každopádně v Česku neexistoval jednotný a nezávislý registr pacientů čekajících na transplantaci. O tom, kdo se k ní dostane, rozhodovaly víceméně náhodné známosti. „Mě a moje dítě zachránil vlastně dopis,“ říká Elena Stanková, která ležela na začátku devadesátých let v pátém měsíci těhotenství - a se selhávajícími ledvinami - v nemocnici ve slovenském Martině. Tamní lékaři ženu přesvědčovali, že musí podstoupit v zájmu zachování vlastního života potrat. Elena Staňková to odmítala a napsala zoufalý dopis do pražského IKEMu. Pražští lékaři se jí na základe toho ujali, paní Stanková porodila zdravé dítě a později podstoupila úspěšnou transplantaci. Nejasnosti kolem českého systému transplantací, které vyvrcholily právě ostravskou aféru, nakonec vedly k tomu, že stát zřídil ze zákona Koordinační středisko transplantací, které nezávisle na jednotlivých nemocnicích vybírá, komu se orgán bude transplantovat.
 
Právě tady, v hlavním stanu českých transplantací se spravují čekací listiny pacientů, které čekají na dárce (v drtivé většině případů se jedná o lidi, kteří zemřeli v nemocnicích). Údaje o zemřelých nebo čekatelích na orgány jsou samozřejmě tajné a citlivá data mají ve správě speciálně vyškolené zdravotní sestry. Pokud nějaká nemocnice ohlásí, že má k dispozici volné orgány, zavolá okamžitě do koordinačního centra. To začne třídit seznam čekatelů  podle desítek medicínských kritérií a údaje o tom, na koho se konkrétní orgán nejlépe hodí předá do transplantačního centra, které má daného pacienta v péči. Pokud se ukáže, že pacient není na transplantaci připraven (zabránit v tom může třeba obyčejná chřipka) centrála hledá dalšího vhodného kandidáta.  
A pokud se v celém Česku nikdo vhodný nenajde, putují informace o volném orgánu koordinátorka zprávu do mezinárodního webového portálu pro výměnu orgánů COORENOR, který dali dohromady čeští specialisté. Díky němu se podařilo letos na začátku srpna například zachránit život roční italské holčičce, která přijala srdce od jeden a půl roku starého chlapce z Česka. „Na ostro běží systém teprve měsíc,“ říká zástupce ředitele koordinačního centra Přemysl Frýda. Až se zaběhne, mohlo by se díky němu podle Frýdových odhadů uskutečnit měsíčně přibližně deset mezinárodních výměn orgánů mezi různými evropskými zeměmi.

Tomu, že by s nimi mohli sami pracovnicí koordinačního centra začít „kšeftovat“ by měl bránit systém kontrol. Jednou týdně se dělá revize všech proběhlých transplantací. Všech šest koordinátorek se přitom navzájem kontroluje, jestli při zprostředkování orgánů postupovali podle pravidel a neupravovali třeba lékařské údaje. Větší kontrola probíhá jednou měsíčně, kdy se na vyhodnocení sjedou i regionální koordinátoři z transplantačních center z celé republiky, kteří si hlídají, jestli jejich pracoviště pražská centrála nějak neošidila. „Tenhle rok jsme řešili jenom jednu nesrovnalost. Naše záznamy o pacientovy se rozcházely s daty, které nám nahlásila laboratoř. Nakonec se ukázalo, že šlo o chybu laborantky,“ říká Frýda. Na rozdíl od čekatelů ve spojených státech ale nemají ti čeští možnost nahlížet do čekacích listin online. Americký systém třeba umí i odhadnout, jak dlouho ještě budete na transplantaci čekat (i když se to úplně přesně určit nedá) a jaké jsou vaše šance.
Nutno říct, že Češi po tomto luxusu zatím ani nevolají. „Pro mě bylo rozhodující, že jsem se svěřil do péče odborníkům a stoprocentně jsem  jim věřil,“ říká Jan Svoboda. Před dvěma lety mu trvalo hodinu, než vyšel do patra (při každém kroku musel dlouhé minuty kvůli selhávajícím plicím popadat dech). Vystudovaný ekonom odmítal všechny pomůcky jako třeba bomby s kyslíkem, ale přesto časem začal propadat do deprese a měl chuť svůj život vzdát. „Lékaři mě  nakopli poukazem na to, že  mám dceru a kvůli ní  stojí za to se snažit,“ vzpomíná dnes. Od zařazení do čekací listiny trvalo půl roku než se našel dárce. Pan Svoboda žije s novými plícemi už dva roky a je zvědavý na nejbližší kontrolu. Svému tělu dal totiž opravdu zabrat. Nadšený sportovec se účastnil s českým týmem evropského turnaje transplantovaných, kde týden ve čtyřicetistupňových vedrech soutěžil v ping-pongu a tenise. „Lékaři mi po operaci řekli, že jsem dostal druhou šanci. Je to nápor, ale snažím se ji využít,“ říká Svoboda.